Chat

Zápis Affs


!!!PROSÍM, POKUD BUDETE COKOLIV KOPÍROVAT, TAK POUZE SE ZDROJEM!!!

Když se magor svěřuje...

12. října 2014 v 11:00 | Amber |  Jááá
Slíbila jsem vám o víkendu článek....A tady je.

Nemusím být psycholog abych poznala, že jsem se asi definitivně zcvokla. Nejsem normální. Něco se mnou není v pořádku. Deprese, deprese...denně je mám a už ani nevím, kdy mi bylo naposledy vážn dobře. Ve čtvrtek se zdálo, že už je to lepší...Že by depka odcházela s přicházejícím víkendem? Ne, tak nic. V pátek odpoledne zase strašný deprese a zase strašný řvaní. Už jsem si tak nějak zvykla, že není den, kdybych se minimálně jednou nerozbrečela a lidi, to fakt není úplně normální. Když je to jednou dá se to počítat za úspěch. Nejhorší byla středa. Rozeřvala jsem se hned ráno, když jsem vstala a pak už se to se mnou táhlo celej den. Ve škole ty slzy zadržuju a tvářím se, že je všechno ok, ale mám chuť odtamtud zdrhnout. V autobuse si hodím přes obličej vlasy, abych si mohla trochu poplakat. Večer v posteli bulím do polštáře, aby mě ségra neslyšela. Mám pocit, že všechno je v háji. Že už na to prostě nemám. Nemám na to se tvářit, že jsem šťastná a že nemám žádný starosti. Unavuje mě to a jenom při pomyšlení, že takhle budu muset žít další 4 roky a každej den chodit do školy mezi ty idioty, tak se mi udělá neuvěřitelně špatně a přeju si usnout a už se neprobudit. Všechno je špatně. Takhle to být nemělo. Nemělo to takhle skončit. Měla jsem být šťastná a bezstarostná. Měla jsem si najít nový kamarády a začít normálně žít. To by ovšem musel do tý školy chodit někdo, s kým by se dalo normáně mluvit a kdo by se nechoval jako totální debilní hovado. Promiňte, ale to jinak vážně říct nejde. Kdybych chtěla, mohla bych si s nima povídat. Ale já nechci. Je mi z nich zle, když vidím, jak se chovají a o čem se baví. Mám chuť na ně zařvat, že jsou to všichni dementi. Mám ráda svůj obor, ale kvůli nim to začínám nesnášet. Kdyby aspoň ty učitelé měli mozek a uměli učit a ty zmetky trochu zkrotit. Ale to ne, to bych po nich chtěla moc.
Nejde ale jen o školu. Já prostě ztratila všekerou chuť do života. Cítím se hrozně sama. Jakoby mě tam uvnitř něco svíralo a stahovalo do čím dál většího smutku. Nenávidím školu. Nenávidím svoje spolužáky. Nenávidím sebe. Nenávidím Českou republiku. Chci pryč. Hned teď. Přeju si přetočit čas a už mít za sebou maturitu, abych odsud mohla odjet. Kamkoliv. Někam, kde najdu klid a práci, která mě bude bavit. Jestli mě vůbec někdy ještě něco bavit bude. Netěším se už ani na prázdniny. Proč? Po nich se jde stejně zase do školy.
Mě už asi nic nepomůže. Možná si říkáte, že takový nálady má občas každej a že to časem určitě přejde a že to bude dobrý. Ale já vím, že to dobrý nebude. Jestli všechno zůstane tak, jak to je teď, tak nic nebude dobrý. Můžete mě uklidňovat, že se to srovná, ale mě to vážně nepomůže. Asi by bylo nejlepší, kdyby mě odvedli do blázince. Nebo někam, kde budu sama. Pryč od lidí. Pryč od všeho. Už to fakt nezvládám. Já prostě nemám sílu a nervy na to takhle dál žít. Ještě nikdy jsem na to nebyla tak špatně, jako teď. Depky jsem občas mívala i dřív, ale abych chytala záchvaty histerickýho pláče a třískala všema věcma okolo sebe, to se mi ještě nestalo. Před dvěma týdny jsem měla hroznou chuť si ublížit a tak jsem si nehtem rozěkrábala kůži na stehně a udělala si na ní hnusnej šrám. Pořád tam je.
Občas, když se mi chce brečet a kdy nemůžu uvěřit tomu, že TOHLE je můj život, tak se mi i špatně dýchá a začne se mi malinko motat hlava. Zkrátka se mi chce sebou seknout.
Já to nechápu. Co je to se mnou? Tohle přece nejsem já. Kam jsem to do háje zmizela? Proč se mi tohle děje? Já přece nemám hroznej život. Co by jiný lidi za můj život dali? Jsem zdravá, mám zdravou rodinu, loni jsem začala cvičit a zdravě jíst a hodně jsem zhubla. Konečně vypadám jako člověk, tak proč si toho všeho sakra nevážím? Proč už nemám z ničeho radost????
LIdi jsou na tom mnohem hůř. Někde ve světe mají lidi opravdové starosti a já si tady stěžuju na to, jak jsem ubohá a jak se pořád lituju. Stydím se za to, ale i když vím, co se ve světe děje, nepomáhá to. Pořád se budu litovat, pořád. Já nevím, jak se ty lidi cítí, ale vím, jak se cítím já a já se cítím příšerně. Nejhorší je, že mi nikdo nedokáže pomoct. I kdybych to někomu řekla, nepomůže mi, protože to buď bude brát na lehkou váhu a nebo zkrátka nebude vědět, jak. A to nevím ani já sama...

No, hezký co...? Ty pozitivní články, co tady donedávna byly jsou asi minulostí. Těžko říct, co si teď o mě myslíte. Já jen doufám, že jsem vás nezklamala, i když by mě to ani nepřekvapilo. Nejsem taková, jak jste si mysleli, co? :) Je to smutný, jak jsem dopadla. Už ani nevím, co mám napsat. Mohla bych vás tady nudit svýma kecama o mých depresích klidně další hodinu, ale to asi nemělo smysl. Už takhle jsem se ztranila dost a udělala ze sebe dostatečně velkýho psychouše.
Pořád přemýšlím, jestli je nějaká naděje, že se z toho dostanu? Chtěla bych se z toho dostat, ale nevím, jak. Nevím, co pro to mám udělat. Tudíž ani nevím, jak to teď bude tady. Vy víte, že já skončit nechci. Něco takovýho bych nedokázala. Je to sice jen blog, ale já ho mám šíleně ráda a moc si přeju, abych sem zase chodila často a všechno bylo jako dřív. FF? Jo, minulej víkend jsem napsala asi stránku WH a stránku FF o Grace, ale nevím, co z toho vzejde, protože když si to tak znovu přečítám, je to celkem depresivní. A depresivní FF vydávat teda nebudu. Musím se z toho dostat. Neslíbuju vám, že to bude nějak extra brzo, ale budu se o to pokoušet. Ještě jednu věc ale musím udělat a to je dokončit tu literární soutěž. K přečtení příběhů jsem se ještě nedostala (jak jinak), ale příští víkend bych to asi mohla vyhodnotit. Asi....Možná občas něco vydám. Ještě mám v počítači nějaký obrázky a když se budu snažit, tak možná i nějaký ten příběh by se tu mohl objevit, ale to nemůžu říct jistě.
Promiňte mi, že jsem taková kráva, co tak nějak přestala chápat, proč vlastně žije a neváží si už absolutně ničeho.

Děkuju vám, ať už tohle pochopíte, nebo ne. Možná by bylo lepší, kdybyste to nehápali, protože tohle může pochopit jen stejnej magor jako já. Přeju vám, abyste byli všichni happy a nebrali si každou blbost tolik jako já. Mám vás moc ráda a doufám, že se na mě nezlobíte...,

vaše pitomá, v depresích se utápějící, psychicky narušená Amber


P.S. Nečetla jsem to po sobě. To bych už asi fakt nedala. Radši nechci vědět, co všechno jsem tam napsala, protože to bych to jinak asi vůbec nezveřejnila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 12. října 2014 v 13:30 | Reagovat

Ok, nebudu ti tu psát, že si najdeš přátelé a všechno bude zase fajn.
Ve čtvrté-páté třídě jsem měla podobné nálady a vím, že jedna věta nic nespraví.
Navíc-já nevím, jestli bude všechno fajn. Jak bych mohla? Život je ve tvých rukou.
Ale jestli chceš radu, tak mně pomohl čas a psaní. Tehdy jsem začala psát a fakt mě to chytlo. Zkus něco nového: Pečení, divadlo, počítačové hry... cokoliv!
A hlavně nesmíš přestat chodit mezi lidi, ne teď v pubertě, jinak budeš v dospělosti strašně izolovaný člověk (z vlastní zkušenosti).

2 *Lusya* *Lusya* | 12. října 2014 v 15:03 | Reagovat

Nie, nezcvokla si sa.
Ja ti asi nemám čo o tomto hovoriť, ale depresie sú v tomto veku normálne.
Niekde som čítala, že jedno dievča malo depku tiež dosť dlho (skoro až rok), ale potom začala chodiť k poradcovi a jej stav sa začal zlepšovať. Nakoniec sa rozhodla aj ona, že sa stane poradkyňou. Tím ti nechcem naznačiť aby si šla k cvokárovi, ale aby si sa o tom s niekým porozprávala.
S rodičmi nie, tých by som si nevybrala ani ja, ale napríklad s dobrou kamarátkou, alebo sestrou. Teda podľa toho či je sestra staršia alebo mladšia. Ak staršia tak ti určite pomôže a nebude to brať na ľahkú váhu (z vlastnej skúsenosti ;)), ale ak je od teba mladšia viac než o tri roky tak ju do toho nezaťahuj (radšej).

Ja som takú strašnú depku ešte nemala a dúfam, že ma obíde, ale ak, tak aspoň budem vedieť s kým sa môžem porozprávať (tým som myslela teba, ale porozprávať sa asi veľmi neporozprávame, čo?) :)

Nedúfam, že som ti týmto nejako pomohla, ale snažila som sa a vážne mi záleží na tom aby si to prekonala (to znie ako od cvokára, bŕŕŕŕ.) Som rada že si o tom napísala na blogu :)

A čo sa týka školy tam  ti asi nemám čo poradiť (ja sama cez prestávky sedím v kúte a počítam kým znova zazvoní...)

3 Ell Ell | Web | 12. října 2014 v 17:36 | Reagovat

Neboj, nejdeš debil. Já se ti do života plést nebudu. Už jswm to zažila. Navíc mě taky šikanovali kvůli tomu, že jsem se dostala na osmiletý gympl. Záviděli mi známky :( Vím, že se to nehodí, ale probíhá u mě Kontrola Affs..

4 Verri Verri | Web | 17. října 2014 v 18:40 | Reagovat

Přidávám se k holkám, myslím, že nejsi magor. Možná to bude tím podzimem, ten prý může přinést špatnou náladu, deprese a tak... Chtěla jsem ti nějak poradit, protože depky mívám taky často, ale když to tak čtu, takhle na dně jsem ještě nebyla, takže nevím, co napsat. Mně pomáhá psaní. Chápu tě, že sem nechceš dávat nic depresivního (ze stejnýho důvodu jsem koneckonců zavrhla i já sama jednu svojí FFku, protože kolik trápení jsem byla schopná dát do devadesáti stránek, to se jen tak nevidí...). Nepřestávej psát a klidně to, co napíšeš, potom zase maž. Můžou to být kraviny, cokoliv. Já fakt nevím, co bych ještě poradila, nejsem psycholog...hlavně se drž, holka, já věřím, že to zvládneš a dostaneš se přes to!

5 Babu Babu | E-mail | Web | 18. října 2014 v 22:00 | Reagovat

Proč bys měla být magor? Ostatní tu vlastně už všecko napsaly. Nějaké optimistické kecy si myslím že stejně nepomůžou sama jsem dost velký pesimista... Každý má občas depky někdo větší nekdo menší a každý se s tím vyrovnává jinak... Nevím co by ti mohlo pomoct...zkus psát ty příběhy jak navrhla Verri nebo si zacni psát do deníku to by taky mohlo pomoct :-) už by konečně na depky mohli vymyslet třeba očkování -.- přeju ať se to spraví a na ty debili ve škole kašli ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama